Diamantová bižuterie aneb Srdce do ledu vražené

Diamantová bižuterie aneb Srdce do ledu vražené

Proč jsou lidi takhle zlí, Esterko?

Proč jsou lidi takhle zlí, když vona nemá pravdu?

Nevím jak začít. Bolestí? Hloupostí? Bolavou hloupostí?

Občas si říkám, že nikdo neporodil většího debila, než jsem já osobně. Vždyť proč jinak bych se samoničil tak, jako to s takovou důkladností dělám? Proč, když se konečně zamiluju, pak to sám tak poseru, že ubližuju nejenom sobě, ale i jí? A když se konečně z toho dostaneme oba, vrátím se a zasadím další pořádnou ránu, kterou si ani jeden nezasloužíme? Samozřejmě, ani jeden nejsme bez viny. Každý děláme chyby. Ale proč? Proč nedokážeme byýt jeden bez druhého, i když víme, že to nefunguje tak, jak bychom oba doufali? A i když to uděláme, proč já nejsem ten chytřejší, který odejde? Proč ona a ne já?

Proč?

Srdce v ledu. V jednu chvíli jsem to dokázal. V jednu chvíli jsem byl schopný říct ne. Říct: ,,Promiň, nejde to. Nechci ti ublížit, ale prostě ne.'' Sledovat někoho, koho jste určitou dobu milovali, jak odchází v slzách s vědomím, že nemůžete dělat nic jiného, než sedět a mlčet, možná patří k životu. Kdo se v tu chvíli cítí hůř. Vy, nebo ona? Zažil jsem to z obou stran.

Nevím.

Nevím, co je horší; odejít s vědomím, že ten, koho chci z celého srdce, mě, ač je mu to líto, nechce, nebo nemůže chtít, a musí mě odmítnout; nebo ten, který odchází s beznadějí, že co bylo, už není, i kdyby chtěl, ale nemůže.

Zažil jsem obojí. Obojí se stejnou osobou. A bolí to stejně.

Alibismus.

Samozřejmě, že bolí víc odmítnutí. Nebo to alespoň tak bolí teď.

I když víte, že ta osoba by chtěla, ale nemůže. Nebo nechce. Protože je v danou chvíli chytřejší a musí odmítnout, abyste oba šli dál. Je to tak lepší. Co bylo, bylo a k tomu se nevrací. Protože ať chcete, jak chcete, co bylo už se nedá vrátit tak, jak to bylo poprvé. Pořád mezi vámi bude ta bolest, kterou jste si navzájem učinili.

Dohajzlu. Dohajzlu a do prdele.

Říká se, že zlomené srdce bolí víc, než zlomená ruka, na druhou stranu, srdce se zahojí rychleji. Zatraceně, momentálně bych si zlomil obě ruce, jenom kdybych věděl, že mě za ně bude držet ona.

Ale nebude. Protože to tak má být.

Protože jsem idiot. Idiot, který se zasnil. Protože pokaždé, když se vidíme, se opijeme a jeden k druhému znova zahoří. Jenom na moment, jenom na tu chvilku. Na tu zasranou chvilku. Pro něj je to jenom chvilka. Pro druhého celý den. Týden. Měsíc. Rok. Kurva, ta bolest stačí jenom na týden. Ten týden, kdy má člověk důvod se usmívat. Protože si myslí, že je možnost. Protože je naivní a nevidí dál, než jenom na tu vzpomínku. Protože všude je hustá mlha a v té mlze je jenom ten úsměv. Ten úsměv toho druhého, který dělá jenom to, co ho napadlo. Co by jinak popřel, protože ví, že to není dobrý nápad. Protože ten nápad bude bolet i jeho. A bude bolet i dál, protože ten druhý přijde a vyvolá to, co bylo a k čemu se nemá vracet.

Kurva.

A teď tu tak sedím a píšu tyhle písmena, slova a věty. Které nenesou ani zlomek emocí, co cítím. Které jsou jenom zasrané znaky na papíře. Které, jak jsem si já, starý naiva myslel, že mi alespoň trochu pomůžou od toho, co jsem si myslel, co jsem udělal a čeho lituju. Které, kdyby mohly, by mi nafackovaly za to, co jsem si představoval. Které mají dohromady větší inteligenci, než mám. Které...

Hah, jsem to ale idiot. Idiot s I.

Život jde dál. Musí jít dál. Jak? Nějak. Jednou to šlo, půjde to i teď.

Poprvé to bylo... Příšerné. Každý to zažil, zažívá, nebo zažije. Já jsem jenom tak chytrý, že jsem se do toho vrátil. Hezky sám, otevřel jsem si červené dveře, které mají být zavřené, potřásl si ruku s dveřníkem, vzal kudlu z podstavce a otevřel si žebra přesně tak, jako předtím.

Už jsem řekl, že jsem idiot? Idiot? Že ano? Nevadí, opakování je matka moudrosti. Téměř.

Jaké že je to podruhé? Neznáte? Určitě ano, nejsem přece jediný na světě. Ale kdyby náhodou ne, hned vám to povím: JE to ještě víc na hovno, než předtím.

Proč?

Protože si za to můžete sami. Protože už jste si tím prošli. Protože už byste měli být chytřejší.

Ale nejste, kdepak. Člověku to sepne, ani neví jak, a už se v tom ráchá, dobrovolně skočí do močůvky, zatlačí hlavu pod hladinu a přivře víko. Hurá, jste tam zpátky. Chvíli je vám teplo, chvíli je vám příjemně. Ale pak vám dojde dech. Chcete se něčeho dotknout, něčeho chytit. Ale jste tam sami. Není nikoho, kdo by vám podal ruku; ti co by to rádi udělali, jsou nahoře nad víkem; ten druhý, o kterém jste si mysleli, že je tam s vámí, je pryč. Je daleko a zárověň tak blízko. Je nahoře a smutně pozoruje víko, kterým jste se dobrovolně přiklopili. Až se teprve dostanete nahoru, chytnete se okraje a konečně se nadechnete, teprve tehdy ho uvidíte.

Pro mě je to Ona.

Jeden pohled, jeden jediný pohled, měkký jako její rty. Ty rty, které tak důvěrně znáte. Její úsměv. Úsměv, který byl jen pro vás a pro který byste udělali cokoliv, jenom aby byl zase jenom pro vás. Lehký závan její vůně. Vůně, kterou si pamatujete, ať se děje cokoliv. Cokoliv, kdekoliv, kdykoliv. Její oči. Oči, na které si vzpomenete kdykoliv, když zavřete ty svoje. Ty oči, jejichž barva je vaše nejoblíbenější.

Ty oči...

Oči, které jsou teď plné slz. Protože nechtěla, abyste se vehnal tam, kde jste. Kde jste oba. Protože vás to bolí. Protože jí to bolí.

Oči, které jsou plné bolesti a výčitek.

Oči, které už neuvidíte, protože se otočila a odchází.

Ty oči...

Ty oči.

Už jsem řekl, že jsem idiot, pardon, Idiot? Aha, řekl, pardon.

Je mi trochu líp. Možná je pravda, že když se ze sebe někomu svěří část sebe, tak se mu uleví. Trochu. Trošičku. Já to musel vypsat na papír. Ba ne, do wordu.

Je mi líp. Snad.

Ono to přebolí. Nejsem zas tak velký Idiot, abych zůstal vázaný jenom na ní.

Čas všechny rány vyléčí.

Samozřejmě, pokud se nezanítí, pak pomůže mastička.

Budu potřebovat mastičku.